Pohřeb paní Aloisie Havlíčkové 20.11.2026

Dne 20. listopadu 2026 jsme se v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem naposledy rozloučili s paní Aloisií Havlíčkovou, rozenou Steinerovou, kterou jsme všichni s láskou znali jako Lojzí. Po zádušní mši svaté byly její ostatky uloženy na hřbitově v Řehlovicích.

Děkujeme všem, kteří přišli uctít její památku a doprovodit ji na její poslední cestě.

Vzpomínka na Aloisii Havlíčkovou

„Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ Evangelium podle Jana 11,25

Dnes jsme se zde sešli, abychom se rozloučili s paní Aloisií Havlíčkovou, nebo spíše jak jsme ji znali – s Lojzí. S ženou, manželkou, maminkou, babičkou a prababičkou, jejíž život byl naplněn prací, vírou, péčí o druhé a především láskou k rodině.

Narodila se 2. listopadu 1948 v obci Eibenthal, v rumunském Banátu, Anně a Toníkovi Steinerovým. Přišla na svět jako nejstarší ze sourozenců. I její sestra Štefana a bratr Toník dnes tiše, byť o mnoho kilometrů dál, s láskou vzpomínají.

Po studiích se Lojzí vydala na cestu učitelského povolání. Práci s dětmi zasvětila velkou část svého životam učitelskému povolání zůstala věrná až do důchodu. Byla pracovitá, svědomitá a laskavá.

Její životní cestou ji provázel manžel Josef. Společně prožili 56 let manželství. Prožili mnoho radostí i starostí, i mnoho těžkých chvil. Lojzí byla nejen Josefovou životní partnerkou, ale také člověkem, který o něj s láskou a obětavostí pečoval. Věděla, že život přináší chvíle, kdy je třeba být druhému oporou, a tuto odpovědnost přijímala s přirozenou oddaností.

Největším bohatstvím jejího života však byla rodina. S Josefem vychovali tři syny – nejstaršího Erika, prostředního Gabriela a nejmladšího Aloise. Když se její synové v dospělosti rozhodli žít a pracovat v České republice, i Lojzí se s manželem před osmnácti lety přistěhovali právě sem.

Velkou a možná největší radostí jejího života byly její děti a především vnoučata, kterých se dočkala pět – Patrika, Denisky, Aničky, Honzíka a Gábinky. Později jí přibyla ještě jedna vzácná radost, pravnučka Rozárka. Lojzí s láskou sledovala, jak její rodina roste a jak přicházejí další generace. Nejvíce si cenila chvílí, kdy se všichni mohli sejít u společného oběda, u jednoho stolu a strávit několik společných chvil. Zajímala se o svět kolem sebe a neztrácela chuť poznávat nové věci. Ráda četla, luštila křížovky a těšilo jí hraní „Remi“.

Katolická víra byla pevnou součástí jejího života. Provázela ji v každodenních chvílích i v těžších obdobích, dávala jí sílu, naději a oporu. Dnes se proto loučíme také s důvěrou v Boží milosrdenství a v naději na život, který přesahuje naše pozemské bytí.

V prvním listě Korintským čteme slova: „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“

A právě láska je tím, co po člověku zůstává. Láska k manželovi, dětem, vnoučatům i pravnučce. Péče, kterou věnovala svým blízkým, pracovitost, se kterou přistupovala k životu, i obyčejné chvíle, které s nimi sdílela.

Každý z nás si ponese na Lojzu vlastní vzpomínku. Na její slova, péči, společné chvíle, na její zájmy i na chvíle strávené u rodinného stolu. Možná právě ty nejobyčejnější okamžiky, které se nám za života zdají samozřejmé, se časem stanou těmi nejvzácnějšími.

Milá Lojzí, děkujeme za všechno, co jsi svým blízkým dala. Za lásku, péči, obětavost. Za domov, který jsi pomáhala vytvářet, za všechna setkání a chvíle, kdy jsme mohli být spolu.

Tvůj život spojil dva domovy, dvě země a mnoho generací jedné rodiny. Ať už jsi žila kdekoli, to nejdůležitější sis nesla stále s sebou.

Ať tě Pán přijme do svého pokoje, odmění za vše dobré, co jsi v životě vykonala, a dopřeje ti věčný život.

Foto: Iohan Balat, Adam Benedikt a Margareta Pecková