V sobotu 9. května se uskuteční už pátá bohoslužba Roku smíření v litoměřické diecézi. Apoštolský administrátor litoměřické diecéze a pražský arcibiskup Stanislav Přibyl, který ekumenickou bohoslužbu povede, tentokrát zve do Terezína. Modlitební shromáždění se sejde v 15 hodin v místním kostele Vzkříšení Páně. Dorazí i zástupci nekatolických církví.
Pozvaní jsou lidé z širokého okolí a bohoslužba připomene oběti místního ghetta, sběrného a průchozího (tranzitního) tábora, vězeňského města pod správou SS a také poválečného internačního tábora pro Němce, který zde existoval do roku 1948.
Židovské ghetto
Pevnostní město Terezín se stalo jednou ze součástí nacistických plánů na genocidu židovského obyvatelstva. Na podzim 1941 začalo v Terezíně vznikat ghetto, kterým prošlo kolem 140 000 Židů z různých částí okupované Evropy. Na následky otřesných hygienických podmínek, hladu, nedostatečné zdravotní péče, obrovského stresu a brutálního zacházení ze strany nacistických dozorců, jich zahynulo přímo v terezínském ghettu kolem 35 000.
„Velký podíl tvořili staří lidé, ale také děti. Současně byly z terezínského ghetta vypravovány transporty do pekla dalších ghett v okupované Evropě a vyhlazovacích nacistických táborů, v nichž se nacházelo kolem 87 000 lidí, z nichž přežila jen malá část. První transport vyjel z Terezína v lednu 1942,“ uvádí historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu České akademie věd.
Věznice Gestapa
V červnu 1940 zřídilo v Malé pevnosti v Terezíně svou věznici také Gestapo. Její branou prošlo kolem 32 000 lidí, zatčených za svou účast v protinacistické rezistenci. Mezi vězněnými byl například v létě 1942 pozdější pražský arcibiskup Josef Beran (1888-1969). Probíhaly zde také popravy, jejichž obětí se stalo 250 lidí. Současně zde na následky trýznění a špatných hygienických a zdravotních podmínek zahynulo kolem 2600 vězňů a tisíce dalších pak po deportacích do dalších koncentračních táborů. „Nacistické zločiny zde byly spáchány ještě v posledních okamžicích války, když bylo 2. května 1945 popraveno více než padesát vězňů, většinou mladých lidí, převážně členů odbojové organizace Předvoj. Smrt si však vybírala oběti i po osvobození, kdy zde umírali vězňové v důsledku tyfové epidemie,“ připomíná Šebek.
Po válce vězení pro Němce
Nepříliš známou kapitolou dějin Terezína v poválečné době byla skutečnost, že v Malé pevnosti byl v roce 1945 zřízen internační tábor pro Němce, který existoval až do roku 1948. Téma bylo dlouhou dobu tabu a teprve v 90. letech vznikly první studie, zejména z pera historika Marka Poloncarze. Ten uvádí, že terezínským internačním táborem celkem prošlo zřejmě na 3800 mužů, žen a dětí. Kolem 60 % tvořily osoby, které před válkou disponovaly československým občanstvím. Zbytek tvořili převážně Němci, prchající před postupující frontou. „Osud shromážděných v táboře byl různý. Naprostá většina byla předána jiným táborům, sběrným střediskům, věznicím nebo soudům, což znamenalo odsun nebo trestní stíhání. Více než polovina Němců soustředěných v Terezíně byla v průběhu let 1946–1947 vyvezena do Německa. V důsledku špatných životních podmínek, podvýživy a infekčních nemocí zemřelo v táboře nejméně 548 osob. Osud několika desítek dalších lidí nelze uspokojivě vysvětlit. Někteří z nich se však pravděpodobně stali oběťmi násilností páchaných dozorci,“ popisuje historik Jaroslav Šebek a připomíná, že podobně jako v Terezíně, byly zřízeny poválečné internační tábory na místech bývalých nacistických koncentračních táborů. Například ten v Dachau, v americké okupační zóně, sloužil zejména pro internaci nacistického personálu koncentračních táborů, příslušníky SS a válečné zajatce. V sovětské okupační zóně byl zřízen takový tábor například na území nacistického koncentračního tábora v Buchenwaldu a zejména v Sachsenhausenu, kde byli internováni nejen nacističtí funkcionáři, ale i odpůrci nově se utvářející komunistické politické moci (z 60 000 vězňů v Sachsenhausenu jich zemřelo v letech 1945-50 v důsledku hladu a nemocí kolem 12 000).
Zdroj: dltm.cz
