Ve středu 11. února 2026 ve 12 hodin jsme se v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem rozloučili při mši svaté s paní profesorkou Vráblíkovou.
Připomenutí životního příběhu paní profesorky:
Kořeny a cesta za vzděláním
Jaroslava se narodila 18. září 1939 v Praze. Své rané dětství, poznamenané stínem druhé světové války, trávila v kraji, odkud pocházeli její rodiče – v Polabí, v oblasti Lysé nad Labem a Milovic. Byly to časy pohnuté, kdy rodinu zasáhla i krutost doby, když její dědeček skončil v Terezíně. Přesto právě v této době Jaroslava čerpala svou neobyčejnou houževnatost.
Pocházela z rodiny Jaroslava Suchardy, významného chemika. Právě jeho profese zavedla rodinu po roce 1945 do Ústí nad Labem, kde otec přebíral tehdejší ústeckou chemičku. Zde Jaroslava vystudovala základní i střední školu. Ačkoliv byla nadanou studentkou, cesta k vyššímu vzdělání nebyla snadná – kvůli nekomunistickému původu rodiny narážela na tehdejší režimní překážky.
Nakonec se jí však podařilo prosadit a vystudovat Vysokou školu zemědělskou v Brně. Tato léta pro ni byla klíčová nejen profesně, ale i lidsky. Na studiích poznala svou celoživotní přítelkyni Emílii Pleskačovou, za kterou se do Mírovky u Havlíčkova Brodu celý život ráda vracela, a především zde potkala svého budoucího manžela, inženýra Karla Vráblíka.
Život zasvěcený obnově
Zatímco jiní v krajině pod Krušnými horami viděli jen jizvy po těžbě, paní profesorka v ní viděla naději. Stala se jednou z nejvýznamnějších osobností oboru rekultivace a revitalizace krajiny. V severních Čechách prožila většinu života; nejprve se věnovala zemědělství a od konce 80. let a po roce 1989 se plně soustředila na ochranu půdy a krajiny – nejprve v Ústavu pro životní prostředí a následně na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně.
Její stopa na akademické půdě je nesmazatelná:
• Stála u samého zrodu Fakulty životního prostředí UJEP a jako její první děkanka jí vdechla život. Je krásným symbolem kontinuity, že v jejích šlépějích dnes na téže fakultě pokračuje její jediný syn Petr.
• V roce 2019 byla za své celoživotní zásluhy jmenována emeritní profesorkou, což bylo ocenění její vědy i charakteru.
Rodina a neúnavná práce
Jaroslava byla ženou činu. Jejími hlavními zálibami byla práce a odborná setkání. Velmi si vážila vazeb se Slovenskem – ať už těch rodinných přes otcovu sestru, nebo profesních na Technické univerzitě ve Zvolenu a Slovenské polnohospodárské univerzitě v Nitře. Pokud jí zbyl volný čas mezi konferencemi a cestami, věnovala ho své zahrádce.
V jejím životě však nechyběly ani těžké chvíle. V roce 1988 se musela rozloučit se svým manželem Karlem, který podlehl těžké nemoci. Postupně se rozloučila i s rodiči – tatínek Jaroslav odešel v roce 1978 a maminka Anna v požehnaném věku v roce 2005. Jako jedináček soustředila svou lásku na svou rodinu a v posledních letech jí velkou radost dělala vnoučata – Honza a Anička.
Od zemské hroudy k pokoji duše
V Bibli se píše: „Co člověk zaseje, to také sklidí.“ Paní profesorka Jaroslava zasévala vědění a lásku k zemi. Jako pedoložka věděla, že země je živý organismus, který vyžaduje naši úctu.
Je symbolické, že své poslední dny strávila v péči litoměřického hospice – v místě prostoupeném stejnou laskavostí, jakou ona sama projevovala po celou svou kariéru. V Litoměřicích, s výhledem na krajinu Českého středohoří, kterou tak dobře znala, se její kruh uzavřel.
Foto: Richard Kavan
